Athunské kroniky #1

„Hej, vstávej!“ Houkne na mě Elena a zatřese se mnou. Otráveně zabručím a pootevřu oči. „Griffine dělej, začíná se stmívat!“ Rozkazovačným tónem mě donutí si sednout na postel. Elena se otočí a vrací se ke stolu, kde na ní čeká nedodělané těsto na chleba.

„Však mám ještě čas, sestřičko.“ Zabručím na Elenu podrážděně, jelikož mě vzbudila zbytečně brzo. Do Uruku vyrážím pravidelně až po setmění, ale ona to stále nemůže pochopit. Je jako naše matka, nechť je jí zem lehká, taky nás pořád komandovala a kvůli všemu zbytečně honila. Na sestře se to podepsalo, já jsem spíše po otci kliďas a vím, kdy je ten správný čas. Podívám se z okna našeho přízemního dřevěného domečku na otevřené moře. Bydlíme na samotě za přístavním městem. Hned před domem je cesta napojující se na hlavní cestu do Uruku. Pár metrů za cestou jsou strmé skály, o které se rozráží obrovské vlny. Ve slunečných dnech je tu krásně, nedaleko je cestička dolů podél skal na malý písčitý plácek, na kterým se můžete opalovat a případně vlézt do vody. Ovšem když je špatné počasí, tak přes ohlušující rachot vlnobití nejde pomalu ani usnout. Vylézám z postele a mířím si to šouravým krokem přes rozvrzanou dřevěnou podlahu k lavoru s vodou, ponořím ruce do vody a opláchnu si obličej.

„Doufám, že se vrátíš s lepším výdělkem. To, cos posledně přinesl, stálo za starou belu, ani mouku na chleba jsem z toho koupit nemohla.“ Podívá se na mě Elena s výčitkou na tváři. Já jen protočím oči v sloup a zkusím jí to znovu vysvětlit: „Už jsem ti říkal, že mě posledně málem chytili. Buď ráda za to málo, příště nemusím přinést nic, nebo v lepším případě bych se nemusel vrátit vůbec.“ Elena mě probodává pohledem, jako vždy se tváří naštvaně, nesnáší, když ji někdo oponuje. „Aspoň bych měl od tebe klid,“ dodávám už jen tiše pro sebe tak, aby to neslyšela.

„Tak už padej, je docela tma,“ pokračuje svým striktním tónem, mě nezbývá nic jiného než si jen tiše povzdychnout, zabalit si černou košili, kterou jsem musel pracně začerňovat uhlím, abych nebyl v noci příliš nápadný na ulicích, a popadnout ranec vyrobený vlastnoručně z pytloviny, do kterého naházím potřebné nástroje a košili. Jakmile za mnou zaklapnou dveře a já se ocitám venku před chatrčí na čerstvém, chladném, mořském vzduchu, zhluboka se nadechuju a vydávám se podél cesty do města.

 Mám tak půl hodiny než Slunce zmizí za horizontem a brány Uruku se na celou noc uzavřou. Pokračuji svižným tempem a za pár minut kráčím po hlavní cestě k bráně. Na cestě potkám pár lidí odcházejících z města, všichni mi věnují podivný pohled, jakoby věděli, co chystám. Společně se mnou jde do města několik žebráků, kteří si s sebou nesou nacpané brašny a pytle přes záda. Nejspíš si někde nakradli jídlo a teď si to tahají zpátky do svých kutlochů v různých zákoutích města. Pomalu se blížím k branám města. Na hradbách a před bránou stojí ozbrojená stráž. Všichni jsou připraveni okamžitě zakročit a zadržet podezřelé osoby. Skláním hlavu a snažím se tvářit unaveně, jako bych se vracel vyčerpaný z práce domů. Procházím kolem stráží, cítím jejich podezřívavé pohledy, naštěstí jakmile projdu branou, jejich zájem ustává.  Pokračuji ještě pár metrů po hlavní ulici a pak zahnu do jedné z opuštěných uliček. Jelikož je ještě brzy, opřu se o zeď a čekám. Z hlavní ulice vidím stíny chodících lidí, kteří se na poslední chvíli vracejí do města. Akorát slyším zvonění zvonu u brány, který ohlašuje zavírání městských bran, z dálky je slyšet ještě jeden zvon. Následuje rachot, skřípání a následné bouchnutí, když se městské brány zavřou. Nastává naprosté ticho. Jen z dálky jsou slyšet rackové a šplouchající vlny o mola přístaviště.

Začínám se pomalu chystat. Z rance vytahuju svoji černou košili, převlíkám se do ní. Svoji „civilní“ košili schovám do rance, ještě vytahuju pár drátků, které strčím do vnitřních kapes košile a pár nožů, které připevňuji za opasek. Nenápadně vykukuju zpoza rohu a dávám se do klidné chůze po hlavní ulici. Nikde není ani živáčka, ale přesto se rozhlížím, zda mě někdo nesleduje. Po pár metrech odbočím do leva a zastavuju před vstupem do obchodu místního zlatníka. Ten chlap je podivín, snad nikdy nevylézá ven a celé dny tráví v obchodě zkoumáním kvality drahých kamenů a péčí o jeho drahé cetky. Nakukuju přes výlohu do krámku a zdá se, že tam nikdo není. Musím být však potichu, jelikož ten chlap spí v patře nad obchodem. Rozhlédnu se po ulici, zda je vzduch čistý, z pod košile vytáhnu dva drátky, které okamžitě zastrkuju do zámku od dveří a stačí pár šikovných pohybů ruky a je slyšet tiché cvaknutí západky. Drátky schovávám zpátky do mé pracovní košile, pomalu otevírám dveře a vcházím do obchodu.

Tiše za sebou zavřu a procházím místností směrem k pultu, kde kromě vystaveného zboží nacházím pod pultem trezor z masivního železa. Ten dědek je buď hloupý, nebo si opravdu myslí, že je bezpečné nechávat zboží takové hodnoty vystavené v obchodě. Ale o zboží mi nejde, ráno by zjistil, že mu někdo vykradl krám a mě by chytili hned, pokud by mě někdo viděl ukradené zboží prodávat. Klekám si tedy k trezoru, který, jak předpokládám, bude narvaný zlatem, nakonec přitisknu ucho do míst, kde je umístěn odemykací mechanismus, a začnu točit dřevěným kroužkem s vyrytými číslicemi. Jakmile zaslechnu tichý náznak cvaknutí, pokračuju ve vytáčení kombinace. Takhle postupuju další čtvrt hodinu, než zapadne i poslední číslice a dvířka trezoru povolí. Pomalu je otevírám. V trezoru je spousta dalších zlatých prstenů, diamantových náhrdelníků a další bižuterie. Všemu ovšem vévodí hromada měšců narvaných zlatem až k prasknutí. Po jednom beru měšce z trezoru a ukládám do rance. Snažím se být co nejvíce potichu, proto pracuju pomalu. Beru do rukou poslední měšec, abych ho uložil do rance k ostatním, když najednou zaslechnu zapraskání dřeva.

Ukládám rychle měšec do rance, spěšně zavírám dvířka od trezoru a chystám se zvednout, když najednou zahlédnu před sebou vedle pultu něčí nohy. Zvedám hlavu a spatřím rozzuřený pohled zlatníka, děsivost jeho obličeje přidává mdlé světlo od téměř dohořelé svíčky, kterou svírá s mosazným svícnem v ruce. Oba dva na sebe civíme a nejsme schopni jediného pohybu. Pozoruju, jak se dědkovi lehce třese ruka, ve které drží svícen, těžce oddechuje a propaluje mě svým uhrančivým pohledem. Přemýšlím, zda se mám dát na zběsilý útěk, pomalu odejít z obchodu, nebo toho dědka nějak omráčit a až poté bezpečně odejít. Nepovažuji se za násilného člověka, sice se živím jako zlodějíček, ale nejsem vrah a násilí jako takové se mi hnusí. Dědek z ničeho nic po mě vykopne nohou. Naštěstí stačím v čas zareagovat a nohu chytám pevně do ruky. Zlatník lehce zavrávorá na jedné noze. V tu chvíli mu trhnu s nohou, kterou po mě vykopl ve snaze mě zasáhnout a pravděpodobně i omráčit, dědek ztrácí rovnováhu a tvrdě dopadá na záda. Při dopadu hlasitě vzdechne, pravděpodobně se praštil i do hlavy, jelikož ztratil vědomí. Prvních pár sekund se obávám, že je mrtvý, ale když vidím, jak se mu zvedá hrudník, jsem v klidu.

Popadám ranec, který je opravdu těžký díky tuctu měšců se zlatými dukáty, a mířím si to ke dveřím do obchodu. Dnešní noc byla opravdu vydařená. U dveří se ohlížím na ležící tmavou siluetu a v mysli se ubezpečuju, že jistě bude v pořádku. Potichu otevírám dveře, nejdříve se rozhlížím, jestli na ulici nikdo není, a až poté vycházím ven. Dveře tiše zabouchnu, už se neobtěžuju ani se zamykáním a vracím se zpět směrem k bráně. Opět odbočuju do úzké uličky, ve které jsem se skryl před vloupačkou. Opatrně pokládám ranec na zem, naposledy se ohlédnu, a když se ubezpečím, že jsem opravdu sám, lehám si a hlavu pokládám na ranec. Do pár minut se mi daří usnout nerušeným spánkem.

Něco nebo někdo mi zpod hlavy vytrhne ranec s lupem a má hlava těžce dopadá na kamenné dláždění. Prudce otevírám oči a chytám se bolestí za hlavu. Oslňuje mě jakýsi zdroj světla nade mnou, mžourám očima a snažím si přivyknout. Všude je ještě tma, jediné světlo v uličce vychází z neznámého zdroje. Slyším kroky a hlasy dvou mužů. Najednou mě popadnou dvě ruce a postaví mě surově na nohy, přičemž mě přimáčknou tvrdě ke stěně domu. Před sebou uvidím muže v kroužkové zbroji, za ním stojí druhý stejně oděný. V jedné ruce svírá pochodeň a v druhé můj ranec.

„A máme tě, ty šmejde!“ Zavrčí na mě strážný, který mě drží svými medvědími tlapami pevně u zdi, přičemž cítím jeho smradlavý dech deroucí se mi do nosních dírek. Snažím se odvrátit tvář, abych unikl tomu ohyzdnému zápachu, ale marně.

„Myslel sis, že si můžeš po městě chodit a okrádat nevinné lidi, co?!“ Vyštěkne na mě, zároveň mě vší silou otočí čelem ke zdi. Nebráním se. Ani to nemá cenu. Jen se v mysli modlím k bohu, ať nepřijdou na moji sestru. Při mých modlitbách mi ruce sváže za zády provazem, jehož konec svírá pevně v rukou.

„Tak pohyb!“

Klopýtavě následuju strážce po hlavní ulici. Za mnou jde druhý. Několikrát zabočíme za roh. Procházíme kolem všelijakých zavřených obchodů, sem tam potkáme náhodného ožralu odcházejícího z baru, až nakonec zastavíme před kamennou budovou. Prohlížím si onu temnou budovu. Všímám si malých zamřížovaných okýnek. Začínám panikařit, ale snažím se nedávat na sobě nic znát. Najednou se ozve dutá rána. Ve stejný okamžik ucítím řezavou bolest na spánku a v dalším okamžiku se mi zatmí před očima.

Probírám se v chladné a temné místnosti. Pomalu se zvedám a usazuju se na okraji postele. Podle hmatu poznám, že jde jen o dřevenou lavici. Pokusím se vstát, ale v tu chvíli mě přepadne závrať a já padnu zpátky na lavici. Mám pocit, jako by se mi hlava měla roztříštit na tisíce kousků. Masíruju si spánky a snažím se bolest utlumit. Ale něco mi nesedí. Podívám se z blízka na ruce. Na prstech je cosi tmavého a mazlavého. Krev.

„Sakra.“ Cítím, jak mi po tváři stékají kapičky krve. Můžu jen doufat, že krev brzy přestane téct. Znovu se zvedám, tentokrát velmi pomalu a opatrně. Přidržuju se stěny. Mířím pomalu k malému obdélníkovému okénku naproti dveřím. Když v úrovni okna uvidím dláždění ulice, dochází mi, že jsem v podzemí.  Když někdo projde těsně kolem okna, šlápne do kaluže a ohodí mi celý obličej. „No tak chlape! Dávej bacha kam šlapeš!“ Zakřičím za ním a utírám si obličej do košile. Znovu usedám na lavici. Co asi dělá Elena? Nejspíš mě už bude vyhlížet s vidlemi v ruce, aby mě na ně mohla napíchnout za to, že jsem se vrátil tak pozdě. Ale co když se nevrátím? Začnu přemýšlet nad všemi možnými rozsudky. Velikost trestů za spáchané zločiny je velmi rozmanitá. Od soudem nařízené roboty až po trest smrti.

Vůbec nemám přehled o čase. Připadá mi to jako hodiny co jsem jen seděl, přemýšlel o budoucnosti a poslouchal kapání prosakující vody ze stropu.

„Hej, jsi tam?“

Kdosi mě vyruší z několikahodinového zamyšlení. Rozhlédnu se. V cele nikoho nevidím.

„Pojď k oknu.“

Podívám se směrem do okna. Odsud vidím jen neurčitou siluetu v oslnivé záři venkovního slunce. Vstávám a přecházím k oknu.

„No konečně, co ti trvalo tak dlouho?“ Prohlížím si před sebou mladou dívku zahalenou v tmavě modrém plášti s kapucí přes hlavu.

„Co jsi zač?“

„Někdo kdo ti chce zachránit život.“ Odpovídá mi dívka s přátelským úsměvem. Nevím, zda to myslí vážně, nebo si ze mě dělá dobrej den. Tahle dívenka a osvobodit vězně? To bych chtěl vidět. Opatrně se rozhlíží, poté zašmátrá rukou pod pláštěm a vytahuje klíč, který mi hned podává skrz mříže. Podezřívavě si prohlížím klíč. Dívka na nic nečeká, zvedá se a utíká pryč. Nejraději bych se zeptal, kde ten klíč vzala, ale už vidím jen její záda, jak mizí v davu lidí. Můj pohled znovu sjede na klíč, nakonec ho beru do ruky a znovu si sedám. Kde tahle holka přišla klíči od mé cely? Je vůbec od téhle cely? Není to jen hloupý fórek pubertální holky? Schovám ho do kapsy u kalhot. Opřu se o zeď a nohy natáhnu na tvrdou lavici.

Opět se mi daří pomalu usnout, když najednou uslyším zvonit na poplach a o pár vteřin později je ulice plná lidí prchajících domů a běžících ozbrojenců. Vstávám a jdu ke dveřím, vykouknu z malého okénka ve dveřích do chodby. Nikde nikdo. Všechny nejspíš zaměstnává poplach. Zajímalo by mě co se děje. Ale když teď nevyužiju tenhle moment, kdy nejsou cely hlídány, dost možná další šanci na útěk mít nebudu. Vytahuju klíč a vsunuji ho do zámku. Lehce vklouzne do zámku, otočím jím a ozve se tiché cvaknutí. Jemně přitlačím na dveře, které se okamžitě pootevřou. Vykrádám se opatrně ven z cely, rozhlížím se, zda opravdu je chodba prázdná. Vydávám se chodbou doufajíc, že jdu správným směrem. Jak procházím kolem cel, slyším zoufalé sténání některých vězňů, dokonce i ženský pláč. Zhluboka nabírám zatuchlý vzduch do plic a zrychluju krok. Nejraději bych těm chudákům pomohl, ale riskoval bych své chycení. Naštěstí netrvá dlouho a nacházím schody. Beru je po dvou.

Vylezu v další chodbě, která je už ovšem osvětlena venkovním světlem proudícím okny dovnitř. Zhluboka nabírám do plic čerstvý vzduch a vydávám se k východu. Z venku se začíná linout řinkot zbraní a křik. Co se to do háje děje? Mám nepříjemný pocit. Možná bych měl zůstat tady, než se to přežene. Ale ne. Zakroutím hlavou a vyženu tuhle myšlenku z hlavy. Musím utéct. Najednou se ozve obrovská rána doprovázená zábleskem na druhém konci chodby. Výbuch mě odhodí pár metrů na zem. Zvoní mi v uších. Pomalu se zvedám na nohy. Polovina chodby je pryč, teď tam jsou jen ohořelé trámy a neurčitá hromada kamenů. Rozkašlu se z hustého prachu, který se díky explozi zvedl do vzduchu. Zakrývám si ústa rukou a vybíhám z budovy, tedy z toho co z ní zbylo, ven.

Narážím do prchajícího muže. Ztrácím rovnováhu a padám tvrdě na zem. Podpírám se rukama a snažím se vstát. Ulice je plná utíkajících lidí. Muži, ženy s dětmi, dokonce mezi nimi vidím i pár místních ozbrojenců. Srabi. V dalším okamžiku spatřím důvod jejich úprku. Celou ulici zabírá horda jezdců na koních s meči a luky řítící se rychlým cvalem za prchajícími lidmi. Netrvá dlouho a rozeznávám i jejich tváře. Zalapám po dechu. To ne! Ostře řezané rysy, dokonalé tváře bez sebemenší vady. Krása a elegance z nich přímo srší. Ovšem to celé je jen maska pod kterou se skrývá ohavné zlo, které bylo potřeba vymítit už dávno dokud to ještě šlo. Všem jejich tvářím vévodí delší zašpičatělé uši.

 Aldëonští elfové!

Zděšeně a v šoku na ně zírám neschopen se ani pohnout. Můj dech se zrychluje každým úderem kopyt o zem. Sakra, co to dělám? Začnu se sbírat ze země ale už je příliš pozdě. Zaslechnu zasvištění a vzápětí tlak doprovázený řezavou až pálčivou bolestí v krku. Rukou nahmatám elfský šíp, který se mi zabodl do krku. Vytřeštím na elfy vyděšeně oči. Proč já? Co jsem jim udělal? Špatně se mi dýchá. Cítím krev. Padám na kolena, naposledy vzhlédnu na nepřátelskou skupinu.

Jsou tak blízko.